Čtyřiapadesátiletá babička: „Má vnoučata je mi lhostejná, nepovažuji je za své vlastní“

„Pravděpodobně řeknu hroznou věc: má vnoučata je mi lhostejná. Mám dva vnuci, je jim dva a čtyři roky. Co zažívám? Jen zvědavost … Možná je to kvůli snaše, náš vztah byl od samého začátku špatný.

A ještě byt … Můj manžel a já žijeme ve 3 pokojovém bytě a oni žijí v jednopokojovém bytě. Snacha se tedy rozhodla, že by od nás bylo hezké vyměnit si s nimi byty. Řekla mi to, když otěhotněla … Co je to? …“, říká čtyřiapadesátiletá žena.

„Ano, není to hloupá dívka, chápe to“, řekla přítelkyně.

„Ano, není hloupá. Ale řekla jsem jí, že takové plány nemám. Pak mě moje snacha začala vydírat, že se mě nenechá vidět s vnoučaty. Myslela si, že mě vyděsila. Upřímně tomu věřila. Je to legrační! Takže jí musím dát svůj byt, abych mohla měnit plenky jejím dětem? Je to normální?“

„Takže, co bude dál? Nechává vás s nimi komunikovat?“

„Aha! Sáma jsem omezila všechna tato setkání. Jsem z toho hluku strašně unavená. Víte, jak děti mohou být hluční. Vidím je jen o prázdninách. Upřímně řečeno, to mi stačí …“

„Ale jsou to vaše vnoučata, od vašeho milovaného syna!“

„Ano, opravdu jsem chtěla své děti, šíleně je miluji. Pamatuji si, jak jsem je vychovala, kolik času jsem jim věnovala. Zároveň mi ale vždy byly lhostejné cizí děti, například i děti mých příbuzných. Nemám je ráda.

A svá vnoučata nepovažuji za své vlastní. Spíše ona jsou děti snachy … Možná bych o tom neměla mluvit upřímně, ale je to tak. A s tím nemohu nic udělat.“