Deník novorozence nebo jak hloupí jsou tito dospělí

Jací hloupí lidé jsou kolem mě?! Několik týdnů mluvíme různými jazyky! Například včera. Počural jsem se tak, že měl jsem záda už mokrá. V noci. Křičím na ně, že mi není dobře, ale oni …

Místo suché plenky na zadeček dali do úst dudlík. Samozřejmě jsem to vyplivl. Vysvětluji jim dále o mokrých kalhotách. Nerozumějí …

„Chlapec se počural!!!“ křičím na ně. Marně. Mimochodem, jsem chlapec? Pohyboval jsem se, jako by něco v plenkách překáží. Uf, ulevilo se mi. Chlapec. Skutečný.

A co je to za ospalý obličej? Myslí, že chci jíst … Chci suchost!

Možná mluvím tiše? Musím to zkusit hlasitěji. Áááááá! Už tři ospalé obličeje jsou kolem mě. Snaží se to pochopit.

Mluvím česky: „Vyměňte mi plenku!“ No, podívejte se, dali dudlík znovu … Vyrostu, řeknu jim, co si o nich myslím …

O! Jedna chytrá. Říká, že je třeba se plenky dotknout. Dotkni se rychleji, budeš ohromena! Jo, měl jsem pravdu. Byla ohromena.

Uf, počkejte, svléknete mě? Ještě nevynalezli technologii na zabalení dítě do plenek bez svlékání? No dobře. Svlékněte to!

Brrrr, je mi zima. Oblékejte rychle. Hej lidé, na co se tam díváte? Obdivujete? No, dobře. Přesto teplá plenka to je dobře.

Teď chci jíst. Chci jíst!!! Bože můj, dal mi rodiče! „Opět se počural?“ Ne, chci jíst!

Počkej, počkej, proč sundáváš plenku, je mi teplo! Co, jsi překvapena? Je to prázdné? A …

O! Tato chytrá říká „možná chce jíst?“ No konečně! Chci.

Mmm, moc dobré. Super … Chci už spát. Zdřímnout si, nebo co? Dej mi dudlík. Slyšíš mě? Dej mi dudlík!!! Dud-lík, dud-lík!

O! Dokonce iti to pochopili. To těší. Zítra se probudím, budu se věnovat další výchově.