„Jak jsem si vzala z porodnice miminko, které opustila jeho matka“: A skrývala jsem tento příběh více než patnáct let

Tento příběh začal před více než patnácti lety a nyní nemá smysl ho skrývat.

Před porodem jsem ležela v nemocnici asi měsíc. V pokoji jsem nebyla sáma, ale s mladou ženou jménem Oksana. Náhodou otěhotněla, přítel ji nepodporoval, ale její rodiče reagovali s pochopením. O sobě moc neříkala. Začaly jsme tedy úzce komunikovat, hodně jsme mluvili.

Ale jednoho rána jsem náhodou zaslechla rozhovor mezi Oksanou a lékařem. Lékař řekl ženě, že po podepsání dokumentů bude mít dalších šest měsíců na přemýšlení. Domýšlela jsem se, o co jde.

Téhož dne Oksana podepsala všechny dokumenty, které jí zdravotní sestra přinesla. Byla jsem šokována a začala se jí vyptávat, co se děje.

Oksana odpověděla, že si dítě po porodu nenechá.

Snažila jsem se ji přesvědčit, aby si miminko nechala, ale ve svém rozhodnutí byla neústupná a tvrdila, že pro děti v jejím životě ještě není čas.

Bylo jasné, že dítě opravdu nepotřebuje, svého rozhodnutí nelitovala, a proto bylo nereálné přesvědčit ji.

A pak jsem dostala nápad, že já bych si toto dítě mohla vzít. Přemýšlela jsem o tom celý den a noc, poté jsem šla ke svému lékaři a všechno mu podrobně vysvětlila. Pak to jsem opakovala vedoucímu oddělení.

Také jsem mu vyjádřila myšlenku, že je možné udělat tak, údajně mám dvojčata a toto dítě je moje. Zdálo se mi, že to by nepřekvapilo mé příbuzné a známé, protože jsem měla tak velké břicho, že tam dvě děti opravdu mohly být.

Je prostě nemožné popsat údiv lékařů. Můj nápad jim nezpůsobil nic jiného než pochybnosti a obavy.

Vypadalo to, že moje přesvědčování na ně také nepůsobily. Nakonec byli tak naštvaní, že mě poslali zpět do mého pokoje. Byla jsem tak rozrušená, že jsem dalších 24 hodin myslela si jenom o dětech.

V noci porodila Oksana chlapečka a na následující ráno jsem porodila krásnou holčičku, která dostala jméno Julie.

Jak jsem byla ráda, když mi hned po porodu oznámili, že si mohu vzít i chlapečka.

Lékaři vše uspořádali tak, že jsem byla matkou dvou dětí, a Oksana a zejména její syn vůbec neexistují. Já byla zapsana jako jeho matka a nikdo by neměl mít pochybnosti.

Okamžitě poté jsem se rozhodla poděkovat dobrým lékařům.

Můj manžel nevěděl, že máme dvě děti. Když je viděl, byl prostě šokován, ale nepochyboval o tom, že oba byli naši. Syna pojmenoval Daniel na počest svého dědečka. Nebyla jsem proti, jen jsem stála a plakala. Byly to slzy radosti a sebenenávisti za to, že lžu mému milovanému manželovi. Neměla jsem se však sílu přiznat.

Teprve po patnácti letech, v den narozenin Julie a Daniela, jsem našla sílu říct svému manželovi vše, co se v té nemocnici stalo. Řekla jsem celou pravdu o narození našeho syna.

Nejprve tomu nevěřil, ale hned příštího rána, poté, co se znovu zeptal a zjistil vše do nejmenšího detailu, tuto informaci přijal. Nebyl naštvaný, naopak, okamžitě k nám zavolal obě děti a pouze jim řekl, že jsem velmi silná a opravdu chytrá žena.