„Mami, vrať se ke mně“: Krásný příběh, který dojme k slzám každého

Maminka uvařila velmi dobrý oběd a zavolala mého otce a mě ke stolu. V té době jsme si s ním hráli v pokoji. Jakmile jsme se chystali jít na oběd, v kuchyni se rozlehl silný hřmot.

Vyděsili jsme se a běžel jsem po tátovi, abych viděl, co se tam stalo. Máma ležela na podlaze bez pohybu a z jejích úst vytékalo něco červeného.

Táta zavolal ambulanci. Potom vzal matku do náručí a položil ji na pohovku. Objal ji a plakal, křičel: „Prosí, neodcházej, lékaři už jedou“. Nerozuměl jsem, co se děje.

Maminka si vždycky hrála se mnou na dětském hřišti. Ale v poslední době se stala velmi slabou. Říkala, že mi dala veškerou svou sílu, abych vyrostl silným, ​​velkým a odvážným mužem. Přestala chodit po ulici a hrála si se mnou jen doma na gauči.

Sanitka dorazila velmi rychle, lékaři položili maminku na nosítka a přenesli ji do auta. Táta mě odvedl k sousedce a také odjel.

Stál jsem u okenního parapetu a díval se z okna. Nechtěl jsem ani hrát, bylo mi smutno po mámě. Bál jsem se, že lékař v bílém plášti jí nyní dává velmi bolestivou injekci.

Táta přišel, když už byla tma. Mluvil s naší sousedkou a plakal. Slyšel jsem všechno, ale nerozuměl jsem ničemu.

Řekl jí, že moje matka onemocněla leukémií, a když ji přivezli do nemocnice, upadla do kómatu. Doktoři řekli, že nevědí, zda se k nám vrátí nebo ne.

Táta mě vzal do náručí, pevně mě objal a řekl: „Všechno bude v pořádku!“. Vzal mě domů, seděl se mnou na posteli a hladil mi hlavu, až jsem usnul.

Uplynuly již dva měsíce. Máma byla stále v nemocnici. Táta chodil k ní každý den, ale já jsem ji neviděl.

Jednoho dne zavolali z nemocnice a řekli nám, abychom přišli k mámě. Byl jsem velmi šťastný, že ji uvidím, ale táta hodně plakal…

Vydali jsme se do nemocnice. Když jsme tam přijeli, táta mě vzal za ruku a řekl:

– Synu, jsi opravdový muž! Nyní se musíš rozloučit s mámou…

Vešel jsem do pokoje. Máma ležela na nemocničním lůžku se zavřenýma očima. Sotva jsem mohl zadržet své slzy, uvědomil jsem si, že teď musím být silný jako nikdy předtím a vzal ji za ruku.

„Mami, vrať se ke mně … nikdy tě neopustím a miluji tě ještě víc než předtím. Je mi opravdu po tobě smutno. Pohádky bez tebe nejsou zajímavé, hračky jsou nudné. Dala jsi mi svou sílu, abych byl silný. Teď mám hodně síly. A já se s tebou podělím! Vezmi si sílu, dám ji do tvých rukou!“

Opustil jsem pokoj, otec seděl se sklonenou hlavou. Šel jsem k němu.

– Tati, máma se vrátila. Podělil jsem s ní o sílu. Nyní bude maminka také silná!

Nerozuměl mi, pak náhle vyskočil a vešel do pokoje… Její oči byly otevřené.

– Moje milovaná, slyšíš mě? Pokud slyšíš a rozumíš, mrkni… V očích mého otce byla velká naděje a maminka, moje milovaná maminka mrkla.

A my jsme s tátou seděli vedle ní a plakali štěstím!