Nechali miminko v porodnici, strašně křičelo. A najednou umlklo

Nechali rodiče miminko v porodnici. Stalo se to. Zřekli se ho a bohužel nikdo nepožádal zatím o něj. Dítě tam zůstalo a byla mu dočasně nálezena volná postýlka. Ale, jak chápete, nebyl chlapec moc šťastný a křičel, jako by ho na nože brali.

A najednou umlk. Sestřička vyděšeně běžela zjistit, co se s ním stalo – tak už se takovým plačením dusil, a uviděné jí velmi překvapilo.

K dítěti se přilepil velký šedý kocour, zdejší všeobecný miláček. Neměl rád ale vůbec žádné mazlení, hlazení a podobné lidské aktivity.

Ano, samozřejmě, všichni věděli, že kocour v oddělení nesmí být. Ale zkuste to vysvětlit zvířeti a všem, kdo ho miluje a krmí. Takže navzdory všem zákazům a opatřením ten šedý kocour tady dělal zaměstnance na plný úvazek s funkcí psychoterapeuta pro spolek.

Sestra chtěla vytlačit zvíře z postýlky, ale miminko se ho chytlo za kliky a šíleně vykřiklo, když se je zkusili oddělit. Celé oddělení se přiběhlo podívat na tento obrázek, a dokonce i pan primář, který hrozně sliboval, že všichni propustí, přistoupil a pohladil toho šedého otce.

Leželi tak spolu. Kocour odcházel na krátkou chvíli pro občerstvení a tak, a dítě poslušně čekalo na návrat nového chlupatého tatinka.

A pak se tam objevili ti, kteří chlapce chtěli vzít pryč, ale jak se ukázalo, nechtělo dítě nikam bez svého čtyřnohého tata.

– Cucá mu ocas! – křičeli adoptivní rodiče.

– Ano, cucá, – sestry se smutně souhlasily. – A co s tím? Když to odeberete, ten malý začne křičet a dusit se.

Stručně řečeno, příběh se stal známým mimo nemocnici. Kromě všech zaměstnanců, kteří se šli podívat, zafotit a odevzdat dárky chlupatému otcovi, začali přicházet úplně jiné páry.

Už některé souhlasili s tím, že si vezmou oba. Ale kocour k ním nechtěl. Můžete se smát, ale miminko nebylo odvezeno, dokud se kocour neshodl jít do náručí nových rodičů.

Oba tedy byli vzati. Muž nesl v náručí kocoura a žena – dítě. Každý dostal, co chtěl. Šedý si přitiskl k muži a položil mu hlavičku na levé rameno.

Sestry úchvatně sledovaly tuto rodinu.

Hrozný pan primář, který šel se na to podívat, konečně řekl:

– Rodiče z nich budou opravdu dobří, to vám říkám. Vím to. Mám doma pět takových chlupatých lumpů. Oni to přesně vědí, kdo je ten pravý.

A najednou si uvědomil, že řekl něco zbytečně, zamračil se a začal honit každého, protože není nutné zírat, ale pracovat.