“Nevím, jak se přiznat kamarádce, že se zamilovala do jejího 20letého syna”

V poslední době mi stále častěji mi volá kamarádka a stěžovala si, že se její Pavlík (syn) někde se toulá až do rána. Brečí mi do telefonu:

„Představ si, on by si chtěl žít sám a brzy se ode mě odstěhuje. Na otázky „Kam se odstěhuješ, jak budeš žít, čím se cítíš špatně doma?“ odpovídá, že už je dospělý a chce být nezávislý. Aničko, ja se z toho skoro zblázním!“

Oh Světluš, to nejsi ty, kdo se zblázní, ale já, protože tvůj Pavlík zůstane až do rána u mě a bude se mnou žít.

Když se snažím vysvětlit kamarádce, že její syn opravdu už není chlapec a je schopen rozhodovat bez ohledu na maminku, Světlana křičí do telefonu: „Aničko! Copak nechápeš, že je mu teprve dvacet? Musí dokončit školu. Neumí si ani uvařit. Jsi tak lhostejný, protože nemáš vlastní děti.“

Pak se kamarádka začne omlouvat: „Promiň, promiň, miláčku. Vím, že za to nemůžeš, osud je tak komplikovaný, že jsi nemohla porodit. Ale pochop mne. Co mám dělat, jak ho pustím neznámo kam? Zdá se mi, že má nějakou děvku, která ho svedla a znechucuje od matky.“

Já se za „děvku“ nezlobím, protože Světlanka neví, komu to slovo říká. I když až to zjistí, bude to ještě horší.

Se Světlanou jsme kamarádili ze školy, chodili jsme do jedné třídy. Po deváté třídě nastoupili na Ekonomicko-právní vysokou školu a po studiu jsme žili v různých městech.

Ona se provdala se za vojáka a jezdila za manželem po posádkách a já na pozvání zaměstnavatele odjela do jiného regionu, kde jsem měla praxi v oboru.

S kamarádkou jsme si chvíli psali. Posílala fotky svého buclatého syna Pavla.

A já jsem vyprávěla, jak vydělávám peníze, zvýšují svou profesionalitu a studují to v jednom, pak ve druhém institutu. Naše spojení se pak na několik let přerušilo.

Před osmi měsíci mě Světlanka našla na sociálních sítích a bylo to pro mě velmi vhod. Do té doby u mě došlo k několika změnám v životě: jedno bleskové manželství, pár krásných, ale zbytečných románu, návrat do rodného města a vedoucí pozici v solidní společnosti. Nakonec se to všechno ukázalo jako kariérní samota. Potřebovala jsem přítele a Světlana potřebovala podporu, protože se rozešla s manželem.

Když jsem na její pozvání přišla na návštěvu, okamžitě jsem si uvědomil, že široký chlapec, který umně řezal strom s elektrickou pilou a vařil pro oheň palivové dříví — je ten malý Pavlík, syn Světlany.

Štíhlý, fit, s rovnými krásnými nohami, živými silnými rukama, s tvrdým pohledem a měkkým úsměvem. A jak je to u Puškina z „Boris Godunov“: „Slyším řeč ne chlapce, ale muže.“ Vše v něm hovořilo o mužnosti, ušlechtilosti a důstojnosti.

Ten večer se Světlana „brzy vzdala“ a šla spát a my jsme až do rána seděli u grilu a povídali si o různých nesmyslech. Ukázalo se, že i přes rozdíl ve věku do 19 let, jsme s tímto chlapcem rádi stejnou hudbu, máme společné představy o politice a náboženství. Oba se vyznáme v automobilovém průmyslu a zajímají nás otázky právníků. Nemůžu se vymlouvat ani před sebou, ale za úsvitu jsme se políbili.

Když jsem si trochu odpočinula, odjela jsem v poledne a každou minutu druhý den jsem přemýšlela o tom něžném pocitu, který vznikl z komunikace s mladíkem. Večer on mi zavolal. O našich pocitech lze říci toto: zajímali jsme se navzájem od prvního setkání a zamilovali jsme se od prvního rande.

Se mnou se Pavel chová i jako láskyplné kotě, i jako brutální macho. Můžeme být s ním na stejné úrovni a zároveň s ním můžu být malá holčička. I když je to ještě student, v profesních záležitostech se vyzná. Dává mi podrobné rady a přesvědčuje mě, že budování kariéry nemůže být známkou osamělosti.

Je něžný, pozorný, starostlivý a… krásný. Cítím, že mi chybí ta malá každodenní komunikace, která se mezi námi děje. Musíme být spolu déle, musíme být spolu pořád.

Je pravděpodobné, že náš rozdíl je viditelný, ale ne tolik, jak to zní: „devatenáct let“. Vypadám dobře, jsem upravená, mám mladý mozek a na své roky se necítím. Ale myšlenka, že jeho matka je moje vrstevnice, mi nedává pokoj.

A taky je trapnost, že mi Světlana vypráví o „svém problému“ a já se jí nemůžu přiznat, že ten problém jsem já, každý den se jí připravuji říct, jak miluju jejího syna, jak je nám spolu dobře.

Je docela pravděpodobné, že budu moci ještě porodit a budeme mít děti. Při vyslovení každého slova si představuji výraz tváře kamarádky a pravděpodobně i hysterii. Nevím, co mám dělat.