Sedmnáctiletá dívka vychovala sama pět sourozenců

Jejich rodiče zemřeli na rakovinu – nejprve matka, o pár let později i otec.

Velká, silná a přátelská rodina Rodriguezů ze dne na den prožila peklo. V roce 2013 onemocněla mama Lisa. Několik vyšetření – a diagnóza jako blesk z jasného nebe: rakovina děložního čípku.

„Nikdy jsem neměla čas jí říct, jak ji miluji, i jak jsem vyděšená, z toho, že nebude. Byla jsem tehdy jen dítě, všechno jsem nechala v sobě, i když to bylo velice těžké“, řekla s pláčem v očích Samantha. Po matčině smrti uplynulo 7 let, ale bolest stále nezmizela. zmizí ta bolest vůbec někdy?

Pět bratrů a sester Samanthy si mámu pamatuje velmi mlhavě. Všichni jsou mnohem mladší než jejich starší sestra. Ale smrt tátu si všichni pamatovali: tři roky poté, co matka odešla ze světa, byla diagnostikována rakovina také hlavě rodiny. Pouze jiný druh – rakovina lymfy. Samantha pak odešla ze školy, aby se postarala o svého nevyléčitelně nemocného otce. Když otec zemřel, bylo osiřelých celkem šest dětí.

Čekal na ně nezáviděníhodný osud: všichni bratři a sestry museli jít do sirotčince. Samantha se však rozhodla, že to nikdy nedovolí.

„Bylo mi jen 17. Ale moji bratři a sestry, jsou jen děti. Jsou zranitelní, bezbranní, potřebují někoho, kdo se o ně postará. A tak jsem se stala tím odpovědným člověkem, který se o ně postará“ řekla dívka.

Milagros, Brenda, Michael, Bella a Destinny – tehdy jim bylo 2 až 12 let. Je pravda, že stále mají babičku, ale ona je již po osmdesátce, kde by se nezvládla postarat o takovou hromadu dětí.

Samantha udělala vše, co by na jejím místě udělal každý dospělý: krmila je, oblékala je, chodila s nimi do školy, po doktorech a na školní kroužky. Také jim pomáhala dělat domácí úkoly a k tomu všemu platila účty.

„Dostali jsme dávky po smrti našich rodičů a stala jsem se servírkou na částečný úvazek. Nějak se nám podařilo dosáhnout našich cílů“, říká dívka.

Postupem času se všechno usadilo: Samantha se dokonce mohla vrátit do školy a poté jít na vysokou.

„Mezi mými přáteli není nikdo, kdo by šel na vysokou školu. Proto mi bylo těžko. Uvědomila jsem si však, že chci jít příkladem pro moje sourozence, aby pochopily, že je třeba studovat, absolvovat školu a získat diplom, aby se staly úspěšnými. Dalo mi to sílu“, usmála se.

Samantha připouští: velmi často myslela na svou matku, snažila se být jako ona, starat se o své děti. A děti jí říkaly „máma-táta“. Nakonec, přece jen jim nahradila oba rodiče.

„Hmotné věci nejsou tak důležité. Mohou se snadno ztratit. Ale rodina, láska a podpora – to je opravdu důležité. Jsem ráda, že jsem se svou rodinou. Pouze po jejich boku se cítím jako doma“.