Skutečný poklad lze nalézt i v popelnici: Ten, kdo ho vyhodil, bude toho hodně litovat

Paní kocourka se dodnes směje, když vzpomíná na začátek jejího dlouholetého přátelství. Náhody se nedějí, připomíná sobě i ostatním.

Své jméno prozradit nechce, prý tak to je pro ní klidnější. Jak za sebe, tak za zbožňovanou kočku. Jeho jméno však netají, svůj poklad z popelnice pojmenovala Marty. Je pravda, že když ho vyndala z hoblin a krabic, netušila, že kotě je unikát, jen chtěla pomoci malému stvoření.

Tato žena pracuje v malém obchůdku u silnice na okraji města. Musí to být těžké: nenáročné klientely, nepohodlný čas práce, celý den na nohou. Na konci dne se sotva hýbe únavou.

Samozřejmě, že víc než cokoli jiného chtěla jít domů. Když zamykala dveře obchodu a šla k parkovišti, sotva pohybovala nohama, snila jen o šálku horkého čaje.

Sprše.

Měkké posteli.

Když uslyšela podivný pískot, ani si hned neuvědomila co to bylo: mozek prostě odmítal zpracovávat alarmující informace. Ale najednou se pískot stal docela žalostným a pak se náhle zastavil.

A žena se rozhodla podívat.

Kotě našla v jedné z krabic u popelnice, ještě slepé, které klidně se umístilo do dlaně.

Špinavého.

S poškozenou tlapkou.

Malý už ani nemohl pískat, okamžitě se zahřál v dlani a utichl.

A žena měla pocit, že ho nemůže hodit zpátky.

Šla hledat doktora.

Kotě bylo ještrě malé, ale seznam diagnóz se ukázal být slušný.

Vyčerpání.

Hnisají drápy.

Noha je rozbitá.

Podchlazený.

A ještě trochu, a kontur by zmrzl..

Nove majitelce prozradili že se kocourek uzdraví. Nabídli jí také, že si ho nechájí, že se o něj postarají. Vysvětlili že

Pak znovu vysvětlil: všechny náklady budou převzaty, protože doma je obtížné se i kocoura starat.

Pak přidali, že jsou okouzlený jeje zbarvením, správně se ono zazýva- calico. Poměrně vzácná jako přírodní blondýnky mezi nekonečným množstvím rusovlasých, zrzavých a brunetových barev vlasu.

Nová paní byla potěšena, že je o zvíře připraveno se postarat, ale náklady na léčbu zaplatila sama.

Nemohla jen tak se rozloučit s drobkem, nechtěla, aby byl předán po útulku, aby poprvé otevřel oči v kleci.

A pak se veterinář přiznal: ukázalo se, že tato barva je velmi vázána, takové zabarvení obecně mívají kočky. Ale jednou za sto let, nebo spíše několik tisíc, se objevuje jeden tříbarevný samec.

Nejvzácnější jev, genetická anomálie.

Zisk tak samozřejmě není, protože to není čistokrevná kočka.

Znalci by ho ale rádi vzali do sbírky.

Dívka si pomyslela: sbírka je ještě horší než útulek.

Kotě se rozhodla vzít domů.

A i když nebude zvíře prodávat žádným znalcům, je ráda, že je její kocourek výjimečný. Ale ona ho nemá ráda za jeho vzácnost, miluje ho protože prostě ho má.