„Syn se bouchnul, ale pro utěšení běžel za svou chůvou. Nejprve jsem se naštvala, ale pak jsem došla ke správným závěrům”

Jedna žena sdílila svůj příběh o tom, jak žárlila na svého syna kvůli chůvě. Když se chlapeček uhodil a rozbrečel se, běžel pro utěšení za chůvou, přestože jeho matka stála poblíž. V tuto chvíli se zrodila žárlivost, se kterou pak bojovala.

(Dál příběh povídá matka chlapce)

ŽÁRLIVOST

Jednoho dne jsme si povídaly s chůvou mých dětí v kuchyni, když jsem uslyšela, jak moje dítě spadlo v dětském koutku. Přišel se slzami na očích a natáhl se k chůvě, aby ho utěšila. Uvědomila jsem si, že můj syn je k této ženě více připoután, než ke mně, a žárlila jsem.

Chůva se připojila k naší rodině, když mému synovi bylo osm měsíců. Musela jsem ji najmout, protože jsem hodně pracovala. Byla to dobrá osoba a milovala děti. Moje děti si na ni rychle zvykly a začala jsem si všímat, že když je chůva blízko – děcka jedí lépe, chovají se take lépe. Děti se na ni těšily víc než na svou vlastní matku.

Bylo to velmi nepříjemné. Proč mé vlastní dítě dáva přednost jiné ženě? Dívala jsem se však na věci rozumně: neměla jsem možnost dát dětem to, co jim dávala chůva.

POKORA

Vím, že se děti připoutávaji k dospělým, kteří se o ně starají, zajišťují emoční zdraví a bezpečí. Nakonec jsem se musela tuto situaci smířit. Copak nechci, aby se o mé děti někdo staral, když jsem v práci? Samozřejmě, že chci.

Měla bych překonat pocit křivdy, a dokážu to. Musím pracovat, abych uživila děti a zaplatila chůvě za práci. Kromě toho rádši budu v práci, než ženou v domácnosti. Jsem se také naučila od chůvy některé triky, které mi umožnily přiblížit seke svým dětem. Například jsem si všimla, že když hladím syna po hlavě – usíná rychleji.

Nebudu předstírat, že to nebolí, když moje dítě upřednostňuje chůvu, ale snažím se to pochopit. Každý z nás dostává to, co potřebuje. Ale neznamená to, že nedávám polibky svým dětem.