Žalostné vytí bylo skutečným křikem o pomoc: je dobré, že byl uslyšen

Žalostný pláč se donesl do ženy s dobrým srdcem, která se okamžitě vrhala na záchranu. Vždyť matky vždy bojují o děti a nezáleží na tom, komu se to dítě narodilo. To je přirozený instinkt – vypiplávat děti, své vlastní nebo cizí. Bez tohoto by lidstvo nepřežilo. A ani jeden člověk by nemohl zůstat člověkem.

Stalo se to i Gwen.

Když uslyšela zvláštní vytí, vyběhla na zahradu a byla šokována, když uviděla svého hosta.

Maličké štěně kojota se svíjelo bolestí. Plakal, a dalo se pochopit proč. Celá jeho kůže byla posetá trny kaktusu a štěňátko se jich nemohlo zbavit.

Každá jehla přinášela nesnesitelnou bolest.

Zde byla jednoznačně potřebná pomoc záchranářů, a Gwen je neprodleně zavolala. Situace se však změnila, když se objevila matka štěněte. Úloha se teď stala komplikovanější, protože zvířeti nemůžete vysvětlit: záměry lidí jsou velmi dobré.

Zdá se však, že ve stejné situaci jsou instinkty lidí a zvířat taktéž stejné. Samice se nesnažila ani koušet, ani vrčet. Jen svěřila své dítě do lidských rukou. Trpící štěně pocítilo klid své matky a také se trochu uklidnilo. Bolest zůstala, ale strach pominul: štěně nakonec pochopilo, že mohou mu pomoct.

V první řadě záchranáři opatrně odstranili trny z úst štěněte. Snesl to heroicky, nekřičel a nekousal, jen mlčel. Maminka také byla zticha, nepřekážela, jen sledovala.

Trny byly odstraněny z celého těla. Nakonec znovu probrali zvířecí srst, našli malé rány a oděrky, ale všechny byli pro život štěněte bezpečné a po ošetření se museli okamžitě zahojit. Záchranáři neuznali za potřebné brát štěně s sebou k dalčímu ošetření: uzdraví se velmi velmi rychle i v přírodě, dobrodružství už měl dost. Takže všichni šli domů s nejpříjemnějšími vzpomínkami na sebe.