Bylo mi 19 let. Moje máma byla moje jediná rodina. Sama mě vychovávala a udržovala. Tehdy jsem žil bezstarostný život a vůbec mě nenapadlo, co říkám a jak se chovám, hlavně s maminkou.
Byl jsem na ni hrubý a občas jsem vůbec nesledoval svá slova. Máma se vždycky snažila, abych prakticky se o níc nestarál, ale uvědomil jsem si to příliš pozdě.
Zdroj: semejnoeschaste.com
Jednoho večera jsme se s ní hodně pohádali, ze mně vypadla slova „už tě nechci vidět», ktera jí zranili hluboko do srdce. Když jsem to řekl, ani mě nenapadlo, že by se myšlenky mohly zhmotnit. Matka se slzami v očích odešla do pokoje.
Po té hádce jsme spolu prakticky nemluvili. Byl jsem na ni naštvaný, ona mi na oplátku nevěnovala pozornost, což jsem v zásadě i chtěl.
Jednou večer jsem v klidu sledoval film. Když jsem se podíval na hodinky, jsem se zamyslel nad tím, že se máma měla vrátit ještě před půl hodinou. Najednou zazvonil telefon, objevilo se mámino číslo. Odpověděl jsem, ale v telefonu byl cizí hlas.
Zdroj: rozhlas.cz
Byla to záchranná služba. Říkali, že došlo k autonehodě, do které se dostala moje máma. Byl jsem zděšen, rychle jsem se zeptal na adresu nemocnice, do které bude převezena.
Zaměstnanec řekl, že zranění je těžké, takže bude nutná urgentní operace, velká ztráta krve. Když jsem položil telefon, začal jsem panikařit. Nenapadlo mě, že by se mámě mohlo něco stát. Myšlenky se rychle měnily, což ve mně vyvolalo zděšení.
Když jsem se dostal taxíkem do nemocnice, vběhl jsem do foyer, letěl do registru a zeptal se, kde je moje matka. Chtěl jsem ji vidět, slyšet hlas.
Bohužel jsem ji nemohl uvidět, právě probíhala operaci. Lékař řekl, že mě nebude povzbuzovat, výsledek je nepředvídatelný.
Teprve pak jsem si uvědomil, jakou strašnou chybu jsem udělal. Možná to byla náhoda, ale ne pro mě. Se slzami v očích jsem seděl a prosil Nejvyššího, aby moje matka zůstala naživu.
Takové pocity lítosti a beznaděje jsem ještě nezažil. Vzpomněl jsem si na všechno do nejmenšího detailu, jak jsme se s ní pohádali. Nechtěl jsem ji ztratit, uvědomil jsem si jí hodnotu, jenom mámu mám na tomto světě a nikdo ji nemůže nahradit.
Zdroj: freepik.com
Čas jako by se zastavil, počítal jsem každou minutu. Celý jsem se třásl, v hlavě se mi honily strašné myšlenky: „a co kdyby … pokud zemře.“ Snažil jsem se takové myšlenky odhánět a do poslední chvíle jsem doufal v zázrak. V prázdné chodbě nikdo nebyl, jen já. Jsem se chodil po kruhu, protože sedět nebylo možné. Očekávání zabíjelo.
Najednou z operačního sálu vyšel lékař, okamžitě jsem k němu spěchal s hlavní otázkou „Máma je naživu“? Doktor sundal masku a odpověděl, že moje matka se narodila v košili a operace byla úspěšná. Moje radost neznala hranic, děkovala jsem doktorovi.
Toho dne jsem ji neviděl, řekli mi, abych zítra přišel. Pro mě teď už na ničem nezáleželo, zdálo se, že svět pod nohama zmizel. Jen si pomyslela: „Je naživu.“
Zdroj: uznayvse.ru
Následující ráno jsem vstal dříve a na cestě do nemocnice jsem koupil obrovskou kytici květin. S kyticí květin jsem tiše šel do místnosti, kde máma byla sama. Ležela se zavřenýma očima.
Mnoho ran na tváři její krásu nezkazilo. Opatrně jsem umístil květiny do vázy a posadil se vedle nich. Tiše jsem ji vzal za ruku a začal se omlouvat za všechno, co jsem udělal. Slzy samy tekli. Slíbil jsem, že si to už nikdy nebudu dovolovát, pokud jen moje milovaná matka bude šťastna.
Náhle máma otevřela oči a řekla: „Synu, odpouštím ti.“ Od té doby jsem dělal vše, abych odčinil svou vinu, moje matka mi odpustila, ale já sam jsem si nemohl odpustit.
Zdroj: matrony.ru
Pak jsem si uvědomil, že musíme cenit naše rodiče. Zejména je nutné milovat náročné rodiče, kteří vždy chtějí něco od svých dětí.
Bez ohledu na to, co se nám zdá – snaží se pro nás, snaží se pěstovat v nás dobré lidi.
