– Maminko, prosím poroď mi sestřičku, budu se o ni starat a chránit ji! A pokud se bratr narodí, budu ho učit chránit slabé!
Zdroj: storyfox.ru
Zdena šla do práce, bylo už deset hodin ráno. Chtěla zkrátit si cestu přes náměstí, ale něco ji zastavilo. Chvíli stála a šla po dlouhé cestě, její cesta ležela přes jídelnu. Vedle jídelny seděl chlapec čtyři roky, sklopil hlavu a něco šeptal, Zdena se vyrovnala s chlapcem a nedobrovolně slyšela jeho slova:
– Nechci, aby máma pila, nechci to, chci hračky a spoustu jídla! Nechci, aby máma pila!
Zdena dřepla vedle dítěte a zeptala se:
– Zlato, jak se jmenuješ? Ztratil ses?
– Honza. A neztratil jsem se, máma říkala, ať tu sedím!
– Jak dlouho je pryč?
– Právě šla do obchodu, hned přijde!
Zdena pokračovala svou cestu do práce. Večer, když Zdena šla domů, ona speciálně šla přes jídelnu, tam pekli velmi chutné buchty, ona je tam kupovala skoro pořád. Když se Zdena přiblížila do jídelny ona opět uviděla na lavičce Honzu. Chlapec velmi smutně se díval na rodiče s dětmi. Zdena šla k němu a promluvila:
– Ahoj Honzo, pamatuješ si mě?
– Vzpomínám si!
– Máma zase šla do obchodu?
– Ještě se nevrátila!
– Jak se nevrátila? Vždyť už uplynulo spoustu času! Pojď do jídelny, ty máš asi hlad!
Honza se smutně usmál a vstal. Zdena koupila spoustu koláčů pro něj, a také koupila vše co chtěl Honzík. Zdenu otřáslo chlapcovo přání:
– Můžu poprosit brambory a šťávu?
Zdena se málem rozbrečela, nepožádal o buchty ani koláče ale brambory a šťávu. Honzík o sobě prozradil, že je mu pět let, ale uvažuje už jako dospělý, žije v malém pokojíčku s maminkou, která neustále chlastá a vodí domu muže. O Honzu se nikdo nestará, ráno jde na bazar a přichází až večer. Řeka že tam jsou hodné tety, krmí ho a on jim zase pomáhá s přebíráním ovoce a zeleniny.
Zdena šla na policejní oddělení k manželovi Tomáši, vše mu řekla a po týdnu za chlapcem přišli orgány péče a odvedli ho do dětského domova. O několik měsíců později jeho matku zbaveni rodičovských práv, a Honzík poprvé za pět let, jedl pětkrát denně a díval se na pohádky před spaním.
Zdena chodila do dětského domova každý den, a také sbírala dokumenty k adopci. Zdena měla štěstí, protože její manžel, Tomáš, plukovník policie, postup adopce šel rychle, po dvou měsících už Honzík bydlel doma ve velkém dětském pokoji, ve kterém bylo moře hraček. Tomáš se okamžitě připoutal k chlapci. Ukázalo se, že mají hodně společného. Tomáš velmi rád kreslil- Honzík také. Tomáš miloval šachy- Honza také ve svých pěti letech hrál celkem dobře. Chlapec vyprávěl, že ho naučil hrát jeden z máminých mužu. Byl to jediný muž, který se staral o chlapce a krmil ho. Někdy dokonce chodili i do parku, ale přes dva měsíce, máma ho prohnala.
Stejně tak Tomáš miloval noční procházky po městě nebo posezení na střeše. Honzík, když se ztmavilo posadil na okno a díval se do dálky. Tomáš začal brát Honzu na noční procházky. Brzy se oni zcela spřátelili a neměli žádné tajemství. Tomáš zapsal chlapce do školy bojových umění a učil chránit slabé, a také koupil Honzíkovi štěně ovčáka.
Zdena se nemohla naradovat ze svých milovaných mužů a brzy se dozvěděla, že je těhotná. Tato zpráva všechny zaskočila. Tomáš jen lítal štěstím:
– Mám nejlepšího syna, ještě milovanou dceru, a nikdo není šťastnější než my!
Honzík přímo skákal radostí, poprvé po půl roce nazval Zdenu maminkou:
– Maminko, prosím poroď mi sestřičku, budu se o ni starat a chránit ji! A pokud se bratr narodí, budu ho učit chránit slabé!
Irina byla na svého chlapečka hrdá, těhotenství neprobíhalo příliš klidně. Ale v předepsaném termínu se narodila zdravá holčička Soňa. Honzík sám vybíral jméno, dokonce se speciálně naučil číst, aby našel nejkrásnější jméno pro sestřičku.
Zdroj: storyfox.ru
Čas plynul, Honzík se opravdu staral o sestřičku. Krmil ji, dokonce i koupal, pokud to rodiče dovolili. Holčička vyrostla, byl jí už rok a oni se rozhodli oslavit to v zábavním parku. Sonička viděla mýdlové bubliny a běžela za nimi, ale nikdo neví odkud vyskočil pes se a běžel přímo na dítě! Honza si toho všiml a běžel přes cestu ke psovi, dospělí neměli ani čas reagovat. Velký, zlý pes se naklonil na Honzu. Tomáš spěchal, aby zachránil svého syna, a Zdena běžela k dceří a popadla ji do náručí. Tomášoví se nějak podařilo odtáhnout Honzíka od psa. Dále sanitku, resuscitaci, lékaři neviděli dříve tak vážná zranění od psů, nemohli říci, zda se Honza dostane ven nebo ne.
O několik dní později se Honzík probudil, Zdena právě byla u postele svého syna. První Honzíkovou otázkou bylo :
– Sonička je naživu?
– Neboj se, synku, Sonička je v pořádku, jsi skutečný chlap, skutečný bojovník, jsem na tebe velmi pyšná! Ale prosím tě, nedělej to víc krát. Vyděsil jsi mě a tátu!
Po dvou měsících se Honzík vrátil domů. Sonička on něj neodcházela ani na krok asi dva týdny. A když Honza odcházel někam, každých pět minut běhala ke dveřím a ptala se.:
– Bráška?
A Zdena s Tomášem se smáli a odpovídali:
– Brzy se tvůj bráška vrátí!
