Dělá takovou zajímavou věc.
Ze stromu nebo keře utrhají větvičku, berou ji do zobáku, vystoupájí do větší výšky a s touto větvičkou se tam kroutí.
Samice tuto větvičku několikrát odhodí a spojí se s tím orlem, který jí celou tu dobu přinesl větvičku, aniž by ji nechal spadnout.
Pak se shromáždí vysoko na skále, udělají si hnízdo z tvrdých tyčí a začnou ze sebe vytahovat zobák chmýří a peří.
Když se objeví mláďata, rodiče je zakryjí svým tělem, dokud nejsou silnější.
Potom táta-orel usedne na okraji hnízda a začne klepat křídly, aby vykopl všechny peří a chmýří, aby z větví zbyl jen tvrdý rám. Máma chytá rybu a sedí asi pět metrů od hnízda. Pak na dohled od svých mláďat začíná tato ryba pomalu jíst.
Mláďata sedí v hnízdě, pískají, že chtějí jíst, a tak chápou že se musí dostat z hnízda. A pak mláďata začnou dělat pohyby, které nikdy předtím nedělali.
Mládě se z tohoto svahu utrhne, přejede po něm a pak letí do propasti. A pak se táta vrhá dolů a chytá mládě, samozřejmě aniž by ho nechal havarovat.
A pak, na zádech, ho znovu zvedne do nepohodlného hnízda na skále a všechno začíná znovu.
A v určitém okamžiku pádu mladě roztáhne ve větru svá křídla do proudu vzduchu a tak začne létat. Takto orli učí svá mláďata. A jakmile ptáček začne létat sama, rodiče ho vezmou s sebou a ukáží místa, kde se ryby nacházejí.
Je to velmi dobrý příklad toho, jak musíme vychovávat své děti duchovně a fyzicky. Jak důležité je, abyste je „nepřehřály v teplém hnízdě“!
Ale s jakou péčí je musíme naučit létat, věnovat tomu svoji sílu a svůj čas a moudrost a dovednosti! Není to jen tak, že si orlice vybírá samce tím, že hází větvičku. Nechce, aby její děti havarovaly.