Každý chce žít v čistém a krásném vchodu. Aby se po otevření dveří nálada zvedla jen z jednoho vzhledu na čisté stěny. Většina vchodů je však neustále špinavá. Každý jeho obyvatel se snaží toto, často nepřístupné, místo co nejrychleji překonat.
V jednom z domů s takovým domu žije umělec-dekoratér. Rozhodl se, že z nudného místa udělá skutečné umělecké dílo.
Postupně, patro za patrem, začal zdobit vchod obrazy, basreliéfy, mozaiky. Zpočátku sousedé bděle reagovali na jeho myšlenku. Říká, že cítil napětí každého, kdo kolem něj prošel.
Všichni se báli, že brzy začne požadovat od všech peníze za svou práci. Ale umělec to neudělal.
Všechno si vytvářel pro radost. A i když se někteří z nájemníků začali stydět, že mu nabídnou peníze, ale on je odmítl.
Překvapivě to bylo jiné. Dům patřil jedné firmě.
Znalci umění tam zřejmě nebyli.
Místo povzbuzování řemeslníka za práci ho zažalovali. Říkají, že to všechno bylo provedeno bez jejich vědomí, a jejich souhlas k opravě nedávali.
Femida zůstala na straně správcovské společnosti. Vše, co Nikolaev vytvořil tak tvrdě, to vše musel sám strhnout a vyhodit do koše. Vchod měl být takový, jaký byl před nastěhováním umělce, tedy špinavý, šedivý a nenápadný.
Muž se obrátil na radnici. Jen s pomocí městské správy umělec ustál svůj výtvor.
Celá ta krása byla nedotčená.
Nyní se obyvatelé vchodu stali skutečnými znalci umění a nejsou o nic horší než mistři umění.
Mnoho z nich prý žije v opravdovém muzeu.
Příjezdová cesta se už dávno stala atrakcí nejen pro okolí, ale i pro celé město.
Každý, kdo přijde na návštěvu v tomto vchodu, zůstane v něm alespoň hodinu a projde pěšky z prvního do posledního patra s otevřenými ústy.
Takhle touha žít na krásném místě porodila skutečné mistrovské dílo.