Můj velmi dobrý přítel vychovává dvě dcery sám. Matka před několika lety opustila rodinu a odjela s mladým milencem.
Dívky rostly a v době tohoto příběhu již byly ve věku 14 a 15 let, respektive začaly vypadat jako mladé modely a charakter mělo ne zrovna lehký.
Sedíme jednou večer u něj doma v kuchyni, povídáme si, jak se rychle otevírají dveře a obě krásky se objevují doma, povídají si o něčem svém, aniž by si mě s tátou všimli.
Zdroj: mgppu.ru
Můj kamarád se rozhodl mírumilovně připomenout naši existenci a zeptal se, proč je v domě nepořádek, postele nejsou ustlané a nádobí je špinavé?
Přiznám se, že jejich odpověď mě trochu šokovala.
– Proč velíš? Nemáš právo říkat, co máme dělat. Ve škole nám řekli, že je přijatý zákon na ochranu práv dětí a my sami rozhodujeme, co chceme dělat.
Následovala vteřinová pauza, po které mě už překvapil kamarád.
– Vyndaly telefony a rozloučily se s nimi. Nepamatuji si, že by se v zákoně mluvilo o chytrých telefonech za 20 tisíc. No, počítač už nebudete potřebovat, budete sedět v knihovně a dělat vše potřebné do školy. No, když není počítač, není potřeba internet. Kde je v zákoně napsáno, že to všechno musí být? Podívej se, právníci se mi postavili na hlavu.
Zdroj: ru.freepik.com
Jedna z „ochránkyň lidských práv“ se objevila už na počítači a začala mumlat a pří tom umývat nádobí. Druhá si to vyslechla až do konce a šla uklízet. Poté se můj kamarád usmál a řekl:
– Holky rostou.
A potom jsme pokračovali v rozhovoru za příjemných zvuků úklidu.
Zdroj: pinterest.com
