Když dcera s manželem zůstali na ulici kvůli bezohledné realitce, tak oni přišli samozřejmě přišli bydlet ke mně. Jakmile ale přišla příležitost, odstěhovali se.
Miluji své děti a vnoučata, ale věřím, že dospělé děti by měly stále žít odděleně od rodičů, zejména v případech, kdy mají vlastní rodinu.
Vysvětlím na svém příkladu: žiji více než 10 let sama. Mám svůj plán – vstávám velmi brzy a také jdu spat dost brzo, od 4 hodin ráno hlasitě sleduji televizi.
Když všichni žijí společně, je nutné i v takových maličkostech hledat kompromis a plocha ne vždy umožňuje mít každý svůj pokoj a televizi, také každý má různé stravovací návyky.
A pokud ještě každy vaří sám pro sebe, pak banální nákupy, rozpojil jídlo v lednici, a dokonce i samotný proces vaření se stávají skutečnům trestem!
Různé pohledy na život. Už nemám ráda hlučné společnosti a svátky. A děti jsou ještě mladé – chtěj si někoho pozvat n návštěvu, nebo jít na návštěvu. Já už to nemám za potřebí, mám ráda klid.
A co je nejdůležitější, v každé rodině dochází k hádkám. A já jako matka budu stejně litovat a bránit své dítě. Nechci to vidět ani slyšet.
Hádali se a okamžitě se usmířili ale já jsem stejně měla těžké srdce po té hádce.
Dokonce i když žiji odděleně, snažím se k ním nalézt s vyptávaním nebo radami. Oni mi říkají co je potřeba, a když budou potřebovat poradit – sami se zeptají.
Ráda bych viděla své děti klidně každý den, nejsem proti aby u mě přespávalí, ale žít s nimi neustále pod jednou střechou už nechci.
Nevím, jak dlouho ještě budu žít – možná 10 let, možná 20, možná rok. A tentokrát chci žít tak, jak chci já.
A co vy na to?