Manžel poukázal na malý plat manželky, ale ona se s ním nehádala: Nyní oba žiji za své vlastní peníze, dokonce i nakupuji každý zvlášť

Tento příběh zní neuvěřitelně směšně, ale v době hádky byla manželka zmatená. Byla ještě poměrně mladá, plánovala žít s manželem šťastně až do konce života, ale musela se s ním dělit o police v chladničce.

Vše začalo její výtkou: do práce chodí oba, tráví tam stejné množství času, takže pomoc při domácích pracích by jí nevadila.

„Víš, drahoušku,“ řekl manžel zamyšleně, „přináším domů 50 tisíc. A ty jen 35 a jsou skoro k ničemu. Tak pracuj za patnáct doma, to je právě plat hospodyně.“

Eva byla zmatená. Vzala si milovaného muže, viděla, že si jí také váží. Snadno spolu vycházeli, snadno se domluvili na všem, od drobností až po důležité věci. Nacházeli si čas na romantiku i na vážné věci.

Ale byla jedna důležitá nuance: byt ve kterém oni žili byl Evy. Auto patřilo Petrovi, koupil si ho před svatbou. Celkově bylo vše jasné a pohodlné. Výplatu Petr neschovával, vše bylo složeno do rodinného rozpočtu. Eva uměla šetřit ne na úkor kvality života, něco odkládala na odpočinek. Všechno bylo v pořádku.

Nicméně, některé malé náznaky na takovou situaci byli.

Například za svůj plat (a před krizí to byla slušná částka) požadoval nejkvalitnější potraviny. Večeře měla být s dobrým kusem masa, jinak se to za večeři nepočítalo. Auto potřebovalo drahé spotřební zboží.

Vydělává — takže se i obléká v dobrých obchodech.

Zbytek, který se ušetřil, utráceli na dovolenou: létali na Thailand, pak na Maledivy. Karlovy Vary nebo třeba Chorvatsko za dovolenou a odpočinek manžel neuznával.

Vlastně spolu vydělávali slušnou částku, ale Eva ty peníze ani neviděla. Vždy vše dělala doma a Petr se nudil.

A Eva nechápala: s platem 35 tisíc to ostatní ženy i děti táhnou bez pomoci manžela a cítí se dobře. A ona si nemůže koupit ani rtěnku, sama si barví vlasy, ani ke kadeřníkovi si nemůže zajít, nebývají peníze. Dříve totiž žila za stejné peníze a dokázala v klidu zaplatit účty, i oblečení si kupovala, i rodičům trochu peněz vždy mohla dát. A tady dva platy se utrácejí za co?

Oblečení ona skoro žádné nové nemá, většinou se vše kupuje manželovi. Náhradní díly. Maso. Ceny rostou a platy ne.

Tak se Eva rozhodla promluvit si o všem s manželem, ale on se odvrátil: „Je třeba vést lépe hospodaření, proč má nosit punčochy, vždyť se rychle trhají, nos džíny,“ řekl ji Petr.

A ještě dodal, že v poslední době vaří nic moc. I pomoc z jeho strany někam zmizela.

Eva se dívala na Petra a přemýšlela: co bude dál, když budou mít děti? Je na čase si zvyknout na hospodaření. A nemusíte jen mluvit o úsporách, ale také se na tom podílet. Sluchátka za deset tisíc nejsou potřeba, je možné je najít například i za dva tisíce… A pak Petr promluvil o tom, že on vydělává víc peněz než ona.

Eva se podívala na poličku, kam Petr už dávno nedával žádné peníze. Pokrčila rameny, a řekla:

„Ani korunu si od tebe nevezmu! Budu žít na vlastní pěst,“ manžel se zasmál a manželka pokračovala: „Jen buď tak laskav a nedotýkejte se mých potravin po nákupu.“

Petra to zjevně trochu urazilo, ale přece jen se dohodli na následujících podmínkách:

– náklady na byt platí na polovinu;

– autem jezdí Petr, Eva si jezdí do práce autobusem;

– potraviny a vaření si každý pro sebe udělá sám.

Eva pochopila: to už je agónie. Rozvod je nevyhnutelný.

Ale peněz měla čím dál víc: večeře z jogurtu stála třicet korun, manžel utratil v kavárně tři sta a to ještě není až tak moc. Ona obnovila šatník, udělala si konečně pěkný účes. Odložila si trochu peněz trochu a jela odpočívat do sanatoria do Karlových Varů.

Po dovolené nenašla doma ani Petra, ani jeho věci: odjel bydlet k matce. Dokonce i žárovky si vzal s sebou.. Eva tehdy pochopila, že by si měla najít jiného muže, který se k ní bude více hodit a bude skromnější.

PSALI JSEM: DOJEMNÝ PŘÍBĚH: JAK VNUK SPLNIL DĚDEČKŮV SEN A UKÁZAL MU SVĚT

PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH MANŽELSKÉHO PÁRU, KTERÝ ZMIZEL V ROCE 1998 NA MOŘI